SCÉNA JAKO SYMBOL
Pekingská opera – divadelní umění: gesta, bojové scény a zvuk
Na jevišti pekingské opery toho scenérie příliš nenajdete – bič zastupuje koně, stůl horu. Takto funguje symbolický jazyk tohoto uměleckého žánru.
Vstupenky do divadla Liyuan na GetYourGuide ↗Holá scéna dokáže nahradit celou kulisu.
Tradiční scény pekingské opery nemají téměř žádnou výpravu – často jen stůl a dvě židle, což je konvence někdy nazývaná i-čuo er-i. To, co tento jednoduchý nábytek představuje, se neustále mění podle toho, jak jej herci používají: tentýž stůl se může během jediného představení stát trůnem, horským štítem, městskou hradbou, postelí nebo soudcovskou lavicí – a divák to pozná z hereckého postoje a pohybu, nikoli ze změny scény. Nejde o úsporné řešení, ale o vědomou estetickou volbu zděděnou po divadelních předcích pekingské opery, která klade celý úkol budování scény na herecký výkon, nikoli na scénografii – a právě proto je herecký slovník tak nabitý významem.
Každodenní předměty se stávají symbolickými rekvizitami
Namísto doslovných kulis a rekvizit se pekingská opera opírá o sdílený slovník symbolických rekvizit a pohybů, kterému se diváci učí rozumět. Hedvábný bič držený a rozhoupávaný naznačuje, že postava jede na koni; veslo pohybované veslovacím gestem značí přeplutí vody; chůze v širokém kruhu po jevišti signalizuje dlouhou cestu, bez ohledu na skutečně uraženou vzdálenost; vlajka s namalovaným kolem představuje projíždějící vůz. Nic z toho nemá být zaměňováno za realismus – jde o stylizovanou zkratku, na níž se shodnou interpreti i diváci, která příběhu umožňuje překlenout obrovské vzdálenosti, desetiletí či celé bitvy v kompaktním prostoru jeviště a v krátké scéně.
Bojové sekvence inspirované skutečnými bojovými uměními
Akrobatické bojové scény, pro které je pekingská opera proslulá, nejsou jen divadelní kulisou – vycházejí přímo z čínských bojových umění a akrobatického tréninku, choreograficky sestavených do přesně načasovaných sekvencí kotoulů, práce se zbraněmi a osobních soubojů. Tyto pasáže připadají především představitelům rolí wusheng a wudan, kteří se fyzicky trénují celá léta vedle svého pěveckého studia, protože bojová scéna vyžaduje stejnou preciznost jako zpívaná árie, ale s mnohem menším prostorem pro chybu. Choreografie se nesnaží napodobit chaotické násilí – je záměrně stylizovaná a rytmická, často těsně synchronizovaná s bicím orchestrem, takže bojová sekvence působí stejně jako tanec i jako souboj – velkolepá podívaná, postavená na skutečné fyzické dovednosti.
Orchestr: dvě sekce, jeden společný rytmus.
Představení pekingské opery je poháněno malým orchestrem na jevišti, rozděleným do dvou funkcí. Civilní sekce, wenchang, zajišťuje melodii pomocí smyčcových a dechových nástrojů, v čele s jinghu – malými, vysoko posazenými dvoustrunnými houslemi, jejichž pronikavý tón patří k nejznámějším zvukům této umělecké formy. Bojová sekce, wuchang, je postavena na perkusích – gongech, bubnech a klapačkách – a nedělá zdaleka jen takt: dává znamení pro příchody a odchody, zvýrazňuje emocionální momenty a udává tempo akrobatických bojových sekvencí v těsné souhře s herci na scéně. Hlavní perkusionista, hrající na malý vysoko posazený buben, v reálném čase fakticky diriguje celý soubor.
Čtyři dovednosti tvoří základ každé role.
Výcvik v pekingské opeře se tradičně soustředí na čtyři základní dovednosti, které musí každý interpret do určité míry zvládnout bez ohledu na typ role: chang neboli zpěv, nian neboli stylizovanou recitaci a mluvený dialog, zuo neboli výrazové herectví a pohyb, a da neboli bojové umění a akrobacii. Míra, s jakou se interpret na jednotlivé dovednosti spoléhá, závisí na jeho hangdang – učenec laosheng se opírá o chang a nian, bojovník wusheng o da – ale všechny čtyři zůstávají součástí tradičního učebního plánu. Právě tato kombinace, nikoli kterákoli dovednost izolovaně, odlišuje interprety pekingské opery od specialistů na západní zpěv, herectví či jevištní boj, a proto výcvik obvykle začíná v dětství a pokračuje řadu let, než se interpret ujme hlavních rolí.