SCÉNA JAKO SYMBOL
Scénické umění pekingské opery: gesta, boj a zvuk
Na scéně pekingské opery téměř nenajdete kulisy — bič zastupuje koně, stůl horu. Takto funguje symbolický jazyk tohoto uměleckého oboru.
Zobrazit vstupenky do divadla Liyuan na GetYourGuide ↗Holá scéna zastane práci plné výpravy
Tradiční scény pekingské opery téměř nenesou kulisy — často jen stůl a dvě židle, konvence někdy nazývaná yizhuo eryi. To, co tento jednoduchý nábytek představuje, se neustále mění podle toho, jak ho umělci používají: tentýž stůl se může v rámci jednoho představení stát trůnem, horským vrcholem, městskou hradbou, lůžkem nebo soudcovským stolem, a to se signalizuje postavením a pohybem herce, nikoli změnou scény. Nejde o rozpočtovou zkratku, ale o záměrnou estetickou volbu zděděnou od divadelních předchůdců pekingské opery, která klade veškeré břemeno vytváření scény na herecký výkon, nikoli na výpravu — což je část důvodu, proč je herecký slovník tak hutný významem.
Předměty všedního dne se mění v symbolické rekvizity
Namísto doslovných kulis a dopravních prostředků se pekingská opera spoléhá na sdílený slovník symbolických rekvizit a pohybu, který se diváci učí číst. Hedvábný bič držený a rozmáchnutý naznačuje, že postava jede na koni; veslo vedené veslařským pohybem naznačuje loď překonávající vodu; chůze v širokém kruhu po scéně signalizuje dlouhou cestu bez ohledu na skutečnou uraženou vzdálenost; prapor pomalovaný kolem představuje projíždějící vůz. Nic z toho nemá být považováno za realismus — je to stylizovaná zkratka, na níž se shodli umělci i diváci a která umožňuje vyprávět příběh zahrnující obrovské vzdálenosti, desetiletí nebo celé bitvy v kompaktním scénickém prostoru a krátké scéně.
Bojové sekvence čerpající ze skutečných bojových umění
Akrobatické boje, jimiž je pekingská opera proslulá, nejsou divadelní ozdobou — čerpají přímo z čínských bojových umění a akrobatického výcviku, choreograficky sestavených do přesně načasovaných rutin kotrmelců, práce se zbraněmi a boje zblízka. Tyto sekvence připadají především umělcům wusheng a wudan, kteří se vedle studia zpěvu léta fyzicky cvičí, protože bojová scéna vyžaduje stejnou přesnost jako zpívaná árie, ale s mnohem menším prostorem pro chybu. Choreografie místo simulace chaotického násilí záměrně stylizuje a rytmizuje, často těsně synchronizovaná s perkusním orchestrem, takže bojová sekvence působí stejně jako tanec i jako souboj — velkolepá na pohled, ale postavená na skutečném fyzickém umění.
Orchestr: dvě sekce, jeden společný tep
Představení pekingské opery řídí malý orchestr na scéně rozdělený na dvě funkce. Civilní sekce, wenchang, zajišťuje melodii pomocí smyčcových a dechových nástrojů, v čele s jinghu — malou, vysoko znějící dvoustrunnou smyčcovou fidulou, jejíž pronikavý tón je jedním z nejrozpoznatelnějších zvuků tohoto uměleckého oboru. Válečná sekce, wuchang, je postavena na perkusích — gongech, bubnech a klapačkách — a dělá mnohem víc než jen udržuje takt: dává znamení k příchodům a odchodům, zdůrazňuje emoční momenty a v těsné souhře s umělci na scéně řídí tempo akrobatických bojových sekvencí. Hlavní perkusionista, hrající na malý vysoko znějící buben, fakticky v reálném čase diriguje celý soubor.
Každá role stojí na čtyřech dovednostech
Výuka pekingské opery se tradičně točí kolem čtyř základních dovedností, které musí každý interpret do určité míry ovládnout bez ohledu na typ role: chang, zpěv; nian, stylizovaná recitace a mluvený dialog; zuo, expresivní herectví a pohyb; a da, boj a akrobacie. Jak silně se interpret opírá o jednotlivé dovednosti, závisí na jeho hangdang — laosheng učenec se opírá o chang a nian, wusheng válečník o da — avšak všechny čtyři zůstávají součástí tradičního kurikula. Právě tato kombinace, nikoli kterákoli jednotlivá dovednost izolovaně, odlišuje interprety pekingské opery od specialistů na západní pěvecké, herecké či scénicko-šermířské tradice, a proto výuka obvykle začíná v dětství a pokračuje řadu let, než interpret převezme hlavní role.