HANGDANG VYSVĚTLENO
Typy rolí v pekingské opeře: Sheng, Dan, Jing a Chou
Každá postava pekingské opery spadá do jednoho ze čtyř typů rolí, z nichž každá má vlastní hlas i gesta. Naučte se je rozpoznávat a jakékoli představení bude mnohem snazší sledovat.
Vstupenky do divadla Liyuan na GetYourGuide ↗Čtyři základní typy rolí v pekingské opeře
| Typ role | Koho hrají | Jak je rozpoznat |
|---|---|---|
| Sheng (生) | Mužské postavy — učenci, úředníci, mladí muži, bojovníci | Přirozený projev, zdrženlivá gesta, často bez výraznějšího líčení. |
| Dan (旦) | Ženské role napříč věkem a temperamentem | Jemné pohyby, gesta vodních rukávů, propracované pokrývky hlavy |
| Jing (净) | Mocní, nadživotní muži — generálové, bohové, padouši | Výrazný malovaný make-up, hluboký rezonující hlas, energická gesta |
| Chou (丑) | Komické postavy, často nižšího společenského postavení nebo uličnické povahy | Malý bílý flíček kolem nosu a očí, improvizovaný vtip |
Sheng: mužští představitelé hlavních rolí, rozdělení podle věku a dovedností
Role šengů v pekingské opeře zahrnují mužské hlavní postavy, ale tato kategorie není jednotná. Lao-šengové jsou důstojní starší muži – učenci, ministři, generálové – zpívají přirozeným hlasem a často je zdobí dlouhé, upravené vousy signalizující věk a společenské postavení. Siao-šengové jsou mladí muži, obvykle ztvárňovaní vyšším, místy až falzetovým hlasem, který má naznačit mládí. Wu-šengové jsou bojovní muži – vojáci a dobrodruzi – jejichž průprava klade velký důraz na akrobacii a jevištní souboje spíše než na vokální ozdoby. Interpret se obvykle po celou kariéru specializuje na jeden podtyp šenga, protože fyzický a hlasový trénink potřebný například pro wu-šengovskou akrobacii se zásadně liší od zdrženlivé, usedlé důstojnosti očekávané od lao-šengovského učence-úředníka.
Dánsko: ženské role a dlouhá tradice mužských interpretů
Role dan ztvárňují ženy v celé škále povahových typů: qingyi jsou ctnostné, usedlé vdané ženy či vdovy, zpívané vytříbeným, ukázněným stylem; huadan jsou živé, koketní mladé ženy s rychlejšími, hravějšími pohyby; wudan jsou bojovnice zdatné v akrobatických soubojích; laodan jsou starší ženy, zpívané v nižší poloze blížící se přirozenému mluvenému projevu. Po velkou část historie pekingské opery ženské role ztvárňovali mužští herci, trénovaní od dětství v technice dan, což je tradice, která dala vzniknout některým z nejslavnějších interpretů tohoto uměleckého žánru. Od dvacátého století ženské herečky hrají role dan častěji, ale samotná technika dan — hlas, gesta, chůze — zůstává svébytnou specializací vyžadující mnohaleté studium.
Jing: namalované tváře pro mocné a výrazné postavy
Role jing jsou vyhrazeny odvážným, nadživotním mužům – generálům, vojevůdcům, božstvům, démonům a padouchům – kteří vystupují s dunivým, projekčním hlasem a propracovaným malovaným líčením zvaným lianpu. Barvy a vzory na tváři postavy jing nejsou pouhou dekorativní volbou, ale zakódovaným signálem osobnosti, aplikovaným podle konvencí budovaných po generace inscenační praxe. Interpreti rolí jing trénují stejně tak silnou fyzickou přítomnost jako hlasovou sílu, neboť tyto role často kombinují zpěv s akrobatickými bojovými sekvencemi, jimiž je pekingská opera proslulá. Vstup postavy jing na scénu bývá obvykle jedním z vizuálně nejpůsobivějších okamžiků celého programu, právě proto, že líčení oznamuje povahu postavy dříve, než zazní jediná věta.
Chou: komická role s licencí porušovat pravidla
Hráči role čou ztvárňují komické postavy — sluhy, dohazovače, nižší úředníky, šprýmaře — okamžitě rozpoznatelné podle malé bílé skvrny make-upu kolem nosu a očí, které se někdy říká „tvářička malého kvítku“. Navzdory podobnosti názvu se západním klaunstvím vyžadují role čou seriózní trénink v akrobacii, slovní hříčce a komickém načasování, a hráči čou mají často větší volnost než jiné role improvizovat dialogy nebo oslovovat publikum přímo, čímž pro smích prolomí čtvrtou stěnu. Daleko od pouhé výplně dokáže dobře umístěná scéna čou resetovat emocionální tempo představení mezi závažnějšími kusy šeng, tan nebo ťing, a proto téměř každý večer obsahuje alespoň jednu.
Proč celý systém existuje
Interpreti se na počátku svého výcviku upíší k jedné hangdang, tedy kategorii rolí, a jen zřídka mezi nimi přecházejí, protože každá vyžaduje jiné hlasové nasazení, pohybový slovník a repertoár, který se učí léta, nikoli měsíce. Pro diváka je odměnou srozumitelnost: typ role postavy – signalizovaný hlasem, chůzí, kostýmem a u jing a chou také líčením – vám během pár vteřin od jejího příchodu napoví, zhruba jakého člověka sledujete, a to ještě dřív, než děj cokoli objasní. To je obzvlášť užitečné pro návštěvníky, kteří jsou v divadle poprvé a večer zhlédnou program složený z několika krátkých, neznámých kusů, protože systém hangdang odvádí velkou část vypravěčské práce, kterou by jinak obstaral pouze dialog.