PŮVODNÍ PŘÍBĚH
Jak začala pekingská opera: Od An-chuejských souborů k ťing-ťü
Pekingská opera je mladší, než si většina lidí myslí — má sotva 200 let. Zde je příběh o tom, jak čtyři kočovné soubory a královské narozeniny daly vzniknout této slavné čínské opeře.
Vstupenky do divadla Liyuan na GetYourGuide ↗1790: čtyři soubory přijíždějí na císařovy narozeniny
Počátek pekingské opery se obvykle klade do roku 1790, kdy čtyři velké anchuejské soubory cestovaly do Pekingu, aby vystoupily při oslavách osmdesátých narozenin císaře Čchien-lunga. Tyto soubory přinesly regionální operní styl provincie An-chuej – známý jako chuej-pan – postavený na rytmických melodiích poháněných bicími a fyzicky náročné, akrobatické inscenaci. Místo aby se poté vrátily domů, několik souborů zůstalo v hlavním městě a vystupovalo jak pro císařský dvůr, tak pro širokou veřejnost. V následujících desetiletích sdílely jeviště i personál se soubory z jiných regionů a postupně slučovaly odlišné vokální a hudební tradice do něčeho nového. Právě tento pozvolný proces prolínání v hlavním městě – nikoli jediný okamžik vzniku – je důvodem, proč historici o pekingské opeře hovoří spíše jako o fenoménu, který se postupně zformoval, než aby měla jediné datum založení.
Sloučení s hanskou operou vytváří hudební páteř
Rozhodující ingredience se objevila o několik desetiletí později, kdy ansámbly z An-chueje začaly vstřebávat hudebníky a pěvce z chanské opery, tradice pocházející z provincie Chu-pej. Chanská opera přispěla melodickým módem erchuang, který se spojil s módem sipi, jejž už používali umělci z An-chueje. Společně tyto dva módy – dodnes nazývané pichuang podle spojení jejich jmen – se staly hudebním základem Pekingské opery a formovaly její pěvecký styl, instrumentaci i výšku ladění hlavního smyčcového nástroje ťing-chu. Kchun-čchü, starší a literárnější jižní tradice, zase přispěla inscenačními konvencemi a repertoárem. Výsledkem nebyla čistě an-chuejská ani čistě chanská forma, ale skutečně nový hybrid, který se zformoval v pekingských divadlech.
Krystalizující do rozpoznatelné podoby v polovině 19. století
Zhruba ve 40. až 60. letech 19. století se tato směs regionálních stylů ustálila do podoby natolik osobité, že si vysloužila vlastní jméno: Jingju, doslova „hlavní městská opera“, vedle téměř synonymního označení Jingxi. Systém rolí, konvence malovaných obličejů, orchestr vedený bicími a stylizovaná scénická prezentace byly už tehdy rozeznatelně tím uměním, které známe dnes, i když jednotlivé kusy i detaily provedení se dál vyvíjely. Toto období ustálení se krylo s rostoucí oblibou jak mezi běžnými obyvateli Pekingu, tak u císařského dvora, což pomohlo formě rozšířit se během jedné generace za hranice hlavního města do dalších čínských měst – dosah, jakého se z mnoha regionálních operních stylů, z nichž čerpala, podařilo dosáhnout jen málokterému.
Záštita dvora přináší zlatý věk
Vzestup Pekingské opery ve druhé polovině devatenáctého století byl z velké části zásluhou mecenášství v rámci čchingského dvora, především ze strany císařovny vdovy Cch’-si, která této umělecké formě prokazovala přízeň a nechávala pro zábavu dvora pořádat představení. Toto královské spojení propůjčilo Pekingské opeře prestiž, kterou regionální konkurenti postrádali, zatímco její přístupná směs zpěvu, komedie, velkolepé podívané a bojových scén jí zajistila oblibu daleko za hradbami paláce. Na počátku dvacátého století se stala nejrozšířenějším operním stylem v Číně, s vlastními divadly, profesionálními soubory a hvězdnými interprety působícími v Pekingu, Šanghaji a dalších velkých městech — národním uměním v praxi, nejen na papíře.
Přečkat dvacáté století, poté zápis na seznam UNESCO
Dvacáté století nebylo pro pekingskou operu snadné – válka, politické otřesy a během kulturní revoluce přísná omezení toho, které tradiční kusy bylo vůbec možné uvádět, narušily na celou generaci výuku i představení. Klasický repertoár přesto přežil a od konce 70. let se postupně vracel na scény. Formální mezinárodní uznání přišlo v roce 2010, kdy UNESCO zapsalo pekingskou operu na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva, čímž ocenilo jak její uměleckou hloubku, tak trvalé úsilí potřebné k udržení jejích interpretačních tradic při životě. Pro dnešní návštěvníky tato historie není uzamčena v muzeu – je inscenována živě, na jevištích pekingských divadel, většinu večerů v týdnu.