PŮVOD A VZNIK
Jak pekingská opera vznikla: Od anhuienských souborů k jingju
Pekingská opera je mladší, než většina lidí předpokládá – je jí sotva 200 let. Přečtěte si, jak čtyři kočovné soubory a královské narozeniny daly vzniknout slavné čínské opeře.
Zobrazit vstupenky do divadla Liyuan na GetYourGuide ↗1790: čtyři soubory přijíždějí k císařovým narozeninám
Obvyklým výchozím bodem Pekingské opery je rok 1790, kdy do Pekingu přicestovaly Čtyři velké anchuiské skupiny, aby vystoupily na oslavách osmdesátých narozenin císaře Čchien-lunga. Tyto skupiny s sebou přinesly regionální operní styl provincie An-chuej — známý jako chuej-pan — postavený na perkusemi poháněných melodiích a fyzicky akrobatickém jevištním podání. Místo aby se později vrátily domů, několik skupin v hlavním městě zůstalo a vystupovalo pro dvorské i veřejné publikum. Během následujících desetiletí sdílely jeviště i členy se skupinami z jiných regionů a postupně slévaly odlišné pěvecké a hudební tradice v něco nového. Právě toto pozvolné splývání v hlavním městě — nikoli jediný vynález — je důvodem, proč historici obvykle říkají, že Pekingská opera spíše vznikala, než byla založena k nějakému konkrétnímu datu.
Spojení s chanšskou operou vytváří hudební páteř
Rozhodující složka přišla o několik desetiletí později, když anchuiské skupiny začaly vstřebávat hudebníky a zpěváky z chanšské opery, tradice z provincie Chu-pej. Chanšská opera přispěla melodií er-chuang, která se spojila s módem si-pchi, jenž anchuiští umělci již používali. Společně se tyto dva módy — dodnes nazývané pchi-chuang podle svých spojených jmen — staly hudebním základem Pekingské opery a formovaly její pěvecký styl, instrumentaci i dokonce ladění jejího hlavního strunného nástroje, ťing-chu. Kunčchüská opera, starší a literárnější jižní tradice, rovněž propůjčila jevištní konvence a repertoár. Výsledek nebyl čistě anchuiský ani čistě chanšský, nýbrž skutečně nový hybrid, který se rodil v pekingských divadlech.
Krystalizace do rozpoznatelné podoby kolem poloviny 19. století
Kolem 40. až 60. let 19. století se toto spojení regionálních stylů ustálilo do podoby natolik svébytné, že si vysloužilo vlastní jméno: Ťing-ťü, doslova „hlavní město opera“, vedle téměř synonymního Ťing-si. Jeho systém rolí, konvence malovaných tváří, perkusemi vedený orchestr a stylizované jevištní podání byly nyní rozpoznatelně tím uměním, které se hraje dodnes, i když jednotlivé kusy a detaily provedení se dále vyvíjely. Toto období ustálení se krylo s rostoucí oblibou u běžných pekingských obyvatel i u dvora, což pomohlo formě rozšířit se během jedné generace za hranice hlavního města do dalších čínských měst — dosahu, jakého jen málokterý z mnoha regionálních operních stylů, z nichž čerpala, dosáhl sám o sobě.
Dvorská přízeň pohání zlatý věk
Vzestup Pekingské opery v druhé polovině devatenáctého století vděčil za mnohé přízni uvnitř čchingského dvora, především císařovny vdovy Cch'-si, o níž bylo známo, že této formě přeje a nechávala pro zábavu dvora pořádat představení. Toto královské spojení dalo Pekingské opeře prestiž, jakou regionální rivalové postrádali, zatímco její přístupná směs zpěvu, komedie, podívané a šermířských výstupů ji udržovala populární daleko za zdmi paláce. Na počátku dvacátého století se stala nejšířeji provozovaným operním stylem v Číně, s specializovanými divadly, profesionálními skupinami a hvězdnými umělci působícími v Pekingu, Šanghaji a dalších velkých městech — národním uměním v praxi, nejen podle jména.
Přetrvání dvacátého století a poté zápis na seznam UNESCO
Dvacáté století Pekingské opery nebylo klidné — válka, politické zvraty a během Kulturní revoluce přísná omezení toho, které tradiční kusy se vůbec smějí hrát, narušily výuku a představení na celou generaci. Klasický repertoár však přežil a od konce 70. let 20. století byl postupně vracen na jeviště. Uznání přišlo o desetiletí později: v roce 2010 UNESCO zařadilo Pekingskou operu na svůj Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví, čímž ocenilo jak hloubku této umělecké formy, tak práci, která je stále zapotřebí k udržení jejího jevištního umění při životě. Pro dnešní návštěvníky nejsou tyto dějiny uzamčeny v muzeu — hrají se živě v pekingských divadlech většinu večerů v týdnu.